Umíte si představit, že u nás ve volné přírodě potkáte krocana? Určitě ne, ale můžete tu potkat (v případě velkého štěstí) jeho příbuzného, bažanta.
–         Krocan dodnes pobíhá v Severní a Střední Americe.
–         Okupuje pole pastviny savany.
–         Je velice vítán.
–         Může se totiž volně lovit.
Samec, krocan, dosahuje až desetikilové hmotnosti. Jeho družka, krůta, je o polovinu lehčí.
Ke svému životu potřebuje dostatek prostoru pro vzlétnutí na větve stromů, kde
·        se ukrývá před nebezpečím
·        na noc hřaduje.

Pokud není příhodný strom nablízku, dokáže utíkat až desetikilometrovou rychlostí, dokud nějaký strom nepotká. Svou potravu hledá na zemi, jako naše slepice.
Nachází
–         hmyz
–         pavouky
–         bobule
–         semena
–         nepohrdne ani drobnými hlodavci.
Pro lidstvo je, z potravinářského hlediska, jedním z nejvýznamnějších ptáků. Proto byl domestikován a chová se po celém světě. 

I krocan může být šťastný

V Americe je velice oblíben.Tak, jako my si neumíme představit Vánoce bez kapra, jsou některé svátky pro Američany nepředstavitelné bez krocana.
Zvláště, na Den díkůvzdání.
–         Tato tradice trvá už téměř čtyři staletí.

Když odjeli osadníci z Anglie do Ameriky, aby zde založili novou kolonii, neměli to rozhodně jednoduché.
–         S sebou si přivezli, krom nedostatečných zásob, i dostatečné množství nemocí, kterým brzy začali podléhat.
A tak jich první zimu přežila jen polovina.
–         Nastal hlad a zoufalství.
A jelikož byli Indiáni trochu lidštější nežli Američané později k nim, pomohli jim. Asi netušili, jak se jim to později vrátí.

Pozvali je na hostinu, která trvala tři dny.
–         Účastnilo se jí zbylých čtyřiapadesát osadníků a devadesát domorodců.
–         Od té doby se slaví největší americký svátek, Den díkůvzdání.

Roku 1989 zavedl prezident Spojených států, George Bush, zajímavou tradici.Každý rok dostane jeden z krocanů prezidentskou milost. Nazve se šťastným krocanem a v klidu dožije svůj život.